Пистолет-пулемёт Шпагина ППШ-41 (Samopal PPŠ-41 Špagin)
Samopal PPŠ-41 byl pokračovatelem starších typů PPD-1934/38 a PPD-1940. Tento nový typ byl navržen konstruktérem G. S. Špaginem, kterému se podařilo odstranit neduhy předchozích typů. V porovnání se starším samopalem PPD byl tento samopal přesnější, jednodušší a méně nákladný a náročný na výrobu. Do výzbroje byl Rudou armádou přijat v roce 1941, ovšem rozsáhlejší výroba započala až v roce 1942. Celkem bylo do roku 1947 vyrobeno přes 5 miliónů kusů, z toho drtivá většina v ruských zbrojních závodech. Malá část samopalů válečné produkce (asi 10 000 ks)[4] však vyšla z íránské kulometky v Teheránu.
Samopal PPŠ-41 používá pistolový náboj 7,62x25 Tokarev, což je střelivo vyznačující se značným výkonem co do průraznosti či délky dráhy střely. Původní vojenské střelivo používající ocelovou střelu má fatální průraznost. Je možné uvést, že tento druh náboje má dopadovou energii nejméně 750 Joule. Bez větších problémů prorazí ocelový plech o síle až 4 mm. Reálný dostřel PPŠ-41 je nejméně 1000 metrů, pro porovnání lze použít výkon vojenské pistole TT-33, která používá stejný náboj. Uvedená pistole vykazovala při střelbě dostřel více jak 900 m. Samozřejmě přesnost střelby je na takovou vzdálenost již velmi špatná. Nicméně je potřeba si uvědomit, že po celkové dráze střely je střela smrtelná. Pistole má hlaveň s délkou 116 mm.
Délka hlavně uvedeného samopalu je 265 mm a velmi dobrá přesnost střelby jednotlivými ranami je určitě 100 metrů.
Plášť vpředu přesahující hlaveň je šikmo seříznut a uzavřen ocelovou destičkou s otvorem pro průlet střel (otvor má průměr 11 mm, kdežto střely cca. 7,62 mm) Úsťová část pláště má tři výřezy (dva boční a jeden horní). Tyto otvory slouží jako kompenzátor a úsťová brzda, kdy při výstřelu tlačí prachové plyny unikající z vývrtu hlavně zbraň zároveň dopředu a dolů.
PPŠ-41 rozhodně nebyl dokonalou zbraní.Vratný systém závěru byl opatřen fíbrovým nárazníkem, uloženým v zadní části pouzdra, který se dost rychle opotřebovával. Ruští vojáci však v pro ně typické improvizaci tento problém řešili tím, že si v polních podmínkách vyráběli jinak nedostatkové náhradní nárazníky z tvrdého dřeva.
Bubnový zásobník používaný u prvních výrobních sérií měl sice značnou kapacitu, ale nevynikal žádnou zvláštní spolehlivostí. Zádržky při podávání byly nejčastější u prvních a posledních 10 nábojů v zásobníku. Navíc byl těžký a nedal se doplňovat náboji, dokud nebyl úplně vyprázdněn - při otevření bubnu totiž napnutá pružina podávacího mechanismu vymrštila zbylé náboje ze zásobníku a rozházela je po okolí. Kromě toho vyprazdňování zásobníku při střelbě dosti zásadním způsobem měnilo těžiště zbraně. Zavedení jednoduššího, spolehlivějšího a lehčího zásobníku segmentového tvaru s kapacitou 35 nábojů bylo tedy zcela logickým řešením.
Dokonce i v podmínkách uspěchané válečné výroby si všechny PPŠ-41 podržely charakteristickou vymoženost ruských vojenských zbraní: tvrdě chromovaný vývrt hlavně. Použitý náboj 7,62×25mm Tokarev vytváří při výstřelu v hlavni značné teploty a tlaky. Vrstva tvrdochromu omezovala erozi (vypalování) materiálu hlavně a krom toho bránila korozi vývrtu v důsledku používání nábojových zápalek na bázi třaskavé rtuti . Při výrobě prvních sérií samopalů údajně dokonce došlo na využití hlavní starých vyřazených vojenských pušek Mosin-Nagant 1891, když byly rozřezány napůl a každá tak poskytla hlaveň pro dva samopaly PPŠ.
Ohromující byla kadence – neuvěřitelných 900 ran za minutu, další jeho výhodou byla jeho nenáročná údržba. Obsluhu PPŠ-41 zvládali i vystresovaní, promrzlí a zcela nedostatečně vycvičení branci bez technického (nebo vůbec jakéhokoli) vzdělání.
- Hmotnost plného zásobníku (bubnový): 1,84 kg
- Hmotnost plného zásobníku (schránkový): 0,680 kg
- Kapacita zásobníku: 71 nebo 35 nábojů
- Princip činnosti: využití zpětného rázu dynamického /neuzamčeného/ závěru
- Způsob palby: polo-/plně automatická
Samopal vzor 26
Samopal 23 a 25 (původně vz. 48a/b) a dále Sa 24 a Sa 26 (lidově také nazýván pumpička) byly v letech 1948 až 1958 hlavními pěchotními zbraněmi československé armády. Používají náboj 9 mm Luger (Sa 23 a Sa 25) a 7,62x25 mm Tokarev (Sa 24 a Sa 26) a jsou vybaveny neuzamčeným dynamickým závěrem. Mohou střílet jednotlivými ranami nebo dávkou.
Po skončení 2. světové války bylo potřeba vybavit československou armádu moderním samopalem. Vojenská správa proto vydala „Směrnice pro vývoj samopalu“ – požadovala se ráže 9 mm Parabellum nebo 7,62x25 mm Tokarev. V letech 1946–1948 pak probíhala soutěž, které se zúčastnily Zbrojovka Brno a Zbrojovka Strakonice. V průběhu konstrukčních prací navrhl Jaroslav Holeček „závěr kolem hlavně“ (závěr byl z větší části navlečen kolem hlavně a nikoliv umístěn za hlavní jak je obvyklé, takže se zkrátila délka zbraně). Závěr byl použit na samopalu ČZ 47/p (jeden ze soutěžních prototypů). Toto řešení získalo velkou oblibu a bylo požadováno pro všechny dále testované prototypy (ČZ 47/p Zbrojovky Strakonice a ZK 476 Zbrojovky Brno). Vítězem se stal samopal Zbrojovky Strakonice a byl zaveden do výzbroje jako 9mm samopal vz. 48a (s pevnou pažbou) a vz. 48b (se sklopnou ramenní opěrkou). V roce 1950 byly oba modely přejmenovány na Sa 23 (vz. 48a) a Sa 25 (vz. 48b). V roce 1951 byly na základě unifikace se SSSR samopaly překonstruovány na náboj 7,62x25 mm Tokarev a označeny 7,62mm samopal 24 (s pevnou pažbou) a 26 (se sklopnou ramenní opěrkou).
Československá armáda měla v roce 1951 ve stavu 136 000 samopalů vzor 23 a 25, které byly staženy a nahrazeny rekonstruovanými samopaly vzor 24 (s pevnou pažbou) a vzor 26 (se sklopnou ramenní opěrkou) zavedenými do výzbroje 11. června 1951. Velké množství vyřazených samopalů vz.23 a 25 bylo později dodáno ozbrojeným silám na Kubu a do řady afrických států
Náboj 9x19mm Parabellum 7,62x25 mm Tokarev
Úsťová rychlost střely m/s] 380 550
Kadence [ran/min 600 650
Kapacita zásobníku 24/40 32
Délka zbraně [mm] 686 445/686 686 445/686
Hmotnost zbraně kg] 3,27 3,50 3,30 3,10
Délka hlavně [mm] 284 284
Počet drážek v hlavni 6 4
Délka záměrné [mm] 400 400
Účinná dálka střelby m] 200 300
